Když jsem se na prahu dospělosti odhodlala splnit si sen a začít zpívat v kapele, jako zázrakem jsem dostala příležitost vystupovat s kapelou Dechband (pop, jazz), kde začaly mé první nejisté krůčky. Následně mě má záliba k folkové hudbě a potřeba zpívat česky přivedly do kapely Načarej, které jsem vděčná za spoustu zkušeností s živým hraním v klubech a na festivalech. Taky jsem tady dostala příležitost poprvé uvést v život pár svých autorských pokusů. V podobné době jsem vystupovala s kapelou Public Rehearsal, se kterou jsem objevovala jazz a koncertovala po kavárnách a ulicích.

Po letech s kapelami jsem začala mít potřebu písničky tvořit. Měla jsem totiž pocit, že zpívám příběhy někoho jiného, což trochu i odpovídalo mému tehdejšímu životnímu pocitu. Jak jsem se vyvíjela, sbírala sebevědomí, začala jsem mít potřebu postavit se do toho svého příběhu, tak jak je. Začalo mi připadat, že je to možné. Životní zkušenosti mi začaly přinášet témata a já začala mít pocit, že mám co říct.

Nicméně tvořivé začátky pro mě byly těžké. Pro mě jako pro posluchače bylo vždycky důležité sdělení. Odmalička jsem preferovala českou hudbu právě proto, že mě zajímal příběh.

Mám ráda humorné texty (jsem odkojená Semaforem a Vodňanským a Skoumalem) i texty melancholické, které mi přináší katarzi, dojetí. Laťku mám nastavenou vysoko, a tak jsem si dlouho myslela, že tyhle dveře mám zavřené, já přece neumím napsat text, co by dával hlavu a patu, měl by šmrnc, pointu, vtip, nebo by dovedl hovořit o těžkých věcech bez patosu.

Potřeba ale byla silnější, a tak i když jsem při počátečních snahách často končila frustrovaná, že mi to nejde, zkoušela jsem to dál a dál. Postupně se něco zlomilo, polevil tlak, zjistila jsem totiž, že často stačí nechat věc být, tolik se nesnažit a počkat si.

Postupně mi začaly pod rukama vznikat písničky, kterým jsem věřila a stála si za nimi. Bylo mi líto nechat je ležet, chtěla jsem jim dát život, zároveň jsem věděla, že budu potřebovat pomoc. Dovedu napsat text i melodii tak, že už se za ně nestydím. Zatím ale písničku neumím obléknout do nástrojů a pokročilejších harmonií. 

A tak jsem se jednoho dne odvážila a oslovila Michala Štefka, muzikanta ze Slezska, kterého jsem poznala na jednom zpěváckém workshopu. K mému milému překvapení do toho šel se mnou. “Já už nějakou dobu sním o tom, že si doma udělám studio, tak to teda konečně udělám”. A tak se stalo, že jsme společně začali tvořit, sdílela jsem s Michalem svoje nahatý písničky s představou o příběhu a emoci, kterou bych si přála, aby hudba dokreslovala a on je začal citlivě a trpělivě oblékat.

V srpnu 2021 jsme vyslali do světa první písničku Dívenka za sklem. Paralelně jsme rozpracovávali další písničky a řekli si, že postavíme kapelu. S knedlíkem v krku jsem začala oslovovat kamarády muzikanty a byť jsem si představovala, že nabídku spolupráce s díky odmítnou, nestalo se tak a kapela postupně vznikla. Další písničky jsme začali dotvářet společně, odehráli pár koncertů a chystáme se na další nahrávání. Tímto se příběhem dostávám do teď a jsem zvědavá, kam půjde dál. 

P.s. Jako vedlejší produkt písniček začaly vznikat mini parodie na básně. Když se totiž u psaní zaseknu, zamotám se v sebecenzuře, unavím se z kladení každého slova a zvažování hranice sdělení a klišé, jdu od toho a řeknu si, že napíšu něco „hodně blbýho“. Postupně mi tyhle básničky začaly chodit i jen tak, něco vidím nebo slyším, napadne mě slovní hříčka, kterou jdu dotvořit. Tyhle blbinky průběžně sdílím u sebe na sítích.